Proč se neučit zábavným způsobem, když je tolik možností?

Kláštery Meteora

9. února 2008 v 11:51 |  Památky
Pokud máte rádi Řecko stejně jako já, tak víte, že na okraji Thessalské nížiny leží kláštery na skalách, Meteora. Někdy se jim říká také kláštery ve vzduchu nebo vznášející se kláštery. Chtěla bych vám o nich povědět něco víc.

Tyto kláštery stojí na krásném skalním útvaru, který vznikl pravděpodobně někdy ve třetihorách, kdy ustupovalo moře. Samotné budovy klášterů byly postaveny ve vrcholném a pozdním Středověku, a staly se tak památkami, za kterými turisté neváhají urazit dlouhé vzdálenosti. Najdeme zde velký komplex budov, které jsou rozesety po celé skále.
První lidé, kteří zde přebývali v jeskyních, byli poustevníci v 9. století. Zanedlouho byl postaven kostel Panny Marie, jehož pozůstatky tu můžeme nalézt dodnes. V tomto pro nich metropolitním chrámu se shromažďovali o nedělích a ve dnech významných církevních svátků, především kvůli modlitbám. Mnichů přibývalo, a proto byly postaveny další kláštery, Dupiani a Stágoi (názvy pochází z řečtiny). Další rozvoj byl až ve 14. století, kdy mnich Athanasius stanovil přísná pravidla, která měli dodržovat zdejší mniši. Mezi nimi bylo také pravidlo o vyloučení veškerých žen. Tento mnich se také zasloužil o vznik prvního skalního kláštera, zvaného Mégalo Meteoron (někdy nazývaného také Metamorfosis). Ve stejném století byla klášterům přiznána vlastní autonomie (právo samostatnosti části státu).

Největší rozmach měly kláštery v průběhu 15. a 16. století, kdy se sem uchylovalo stále více ortodoxních mnichů. Do konce 16. století tu vzniklo celkem 24 klášterů, z nichž 6 je přístupných dodnes - Mégalo Meteoron, Varlaám, Agios Nikolaos a Agia Trias. Potom také Agios Stefanos a Roussanou, které jsou obývány jeptiškami od poloviny 20. století, kdy jim sem byl povolem vstup.

Dnes můžeme mnohé mnichy, kteří v Meteoře přebývají, vidět ve vsích okolo skal. Dříve ovšem platilo, že jakmile se sem nějaký chlapec dostal, už se odtud (až na výjimky) nikdy nevrátil. Byl zde i pohřben, ovšem ne napořád. Kvůli nedostatku místa byly kosti po čase vykopány a umístěny v klášterní kostnici. Nebyly zde výjimkou časté sebevraždy těch, kteří to psychycky nevydrželi.

Dalo by se namítnout, kde tam brali vodu a jídlo. Jednou za tři měsíce byl vybrán jeden mnich, často nejstarší a nejspolehlivější, u něhož nehrozilo, že uteče, který měl tři dny a tři noci na to, aby ve vsi obstaral dostatek vody, jídla a potřeb pro život. V klášterních zahradách se pěstovalo jen to nejnutnější, především víno. Půda zde nebyla příliš úrodná a nebylo jí mnoho. Pokud se ovšem stalo, že mnich přece jen utekl (nebo zemřel), znamenalo to pro ostatní obyvatele klášterů značnou pohromu, protože podle přísně dodržovaných pravidel směl dolů další mnich až po dalších třech měsících. Byli tedy odkázáni na dešťovou vodu a trochu jídla. To znamenalo též velké úbytky lidí.

Do roku 1923, kdy zde byla postavena silnice, se sem všechno nosilo pomocí provazových košíků, provazových žebříků a lan, a to včetně samotných obyvatel, kteří sem opravdu neměli snadný přístup. To, že je někdo vytahoval až nahoru v koších pomocí lan, mělo jistá rizika, která si každý dokáže představit. Údajně se provazy měnily až tehdy, když praskly.

Dnes tu najdeme absolventy teologických škol. Mnoho mnichů se přesunulo do kněžského státu Athos (též na území Řecka), kde mají větší klid. Vadily jim totiž davy turistů, které sem každoročně přijíždějí.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 ola ola | E-mail | 21. března 2009 v 9:20 | Reagovat

je to faaaaaaaaaaaaaaaaakt huuuuuuustý

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama